Co dál? Ptají se otcové zakladatelé..

Po dlouhých letech budování rodinné firmy stojí čeští továrníci před nerudovskou otázkou...“Co s ní dál?“ Pan Panpán z Nového Jorku se dostal do zapeklité situace. Po letech tvrdé práce při novoroční procházce uklouzl - na ledu nebo v životě, to už se neví. Faktem ale je, že to nebyla žádná legrace. Byla to rána. Pro pana Panpána, rodinu Panpánů, firmu, zákazníky, obchodní partnery. Po úraze se dokonce zdálo, že bude muset svou krásnou obuvnickou továrničku na několik měsíců uzavřít. Nebyla to dobrá situace. Všichni se ptali jak dál - nikdo nevěděl. Byli zvyklí na pana Panpána - a ten tu najednou nebyl. Nervózní zákazníci se začali hromadit před branami jeho domu.

Nenadálá situace přivedla i rozhodného pana Panpána k zamyšlení. „Již léta jsem neměl tolik volného času,“ uvědomil si. „Chci se ještě vrátit k dřině obuvničině? A kdo to po mě jednou převezme?“ zamyslel se pan Panpán.

Syn sice obuvnictví vystudoval, ale po vojně zůstal ve vojenském orchestru hrát druhé housle. Dcera dělá modelku. „Snad ten zeťák, by mohl,“ pomyslel si pan Panpán.

Jak ale zajistit, aby firma zůstala v rodině? Co když se zeťák s naší mladou rozkmotří? A i ten náš mladý, ať z firmy taky něco má, kdyby se rozhodl odložit housle. Nebo to mám celé radši prodat panu Obuvníkovi z Obuvníkova?

Mnoho otázek, málo odpovědí

Stejně jako v našem příběhu pana Panpána, mívají čeští továrníci stejný problém. Příliš mnoho otázek, na které obvykle bývá málo odpovědí. .. a taky pramálo chuti vůbec na takové věci seriózně myslet.

Kdo to jednou celé převezme? Kdy? Jak poznám, že přišel ten pravý čas? Bude ten, komu firmu dávám tím pravým? Jak ho poznám? A mám mu to vůbec „dát“ jen tak? Má firma vůbec zůstat v rodině nebo ji mám radši „střelit a rozhodit prachy“? Jak oddělit „fabriku“ od domova a rodiny? Kdy? A je to nakonec potřeba? A vůbec, co na to Jan Tleskač?

Jsou to jářku nerudovské otázky!

Už samotné puštění rodinné firmy „z ruky“ bude fakt výzvou a téměř nadlidským úkolem, pro většinu fabrikantů. Co teprve myšlenka, že by firmu měl řídit nějaký „profík“ mimo rodinu?

Pan Panpán nakonec fabriku radši prodal. Koupil a opravil starý mlýn u rybníka za vsí, kam se i s chotí odstěhoval. Děti podělil rovným dílem do jejich začátků a začal si užívat zaslouženého odpočinku. Děti zvlčily, poněvadž dostat něco za nic není dobré. Panu Panpánovi to nedalo a začal zase podnikat - poněvadž zahálka je matka hříchu a změnit takto rytmus je o nervy - ale už tam nebyl tah na branku. Jen fabrika pořád šlape jako za starých časů - ovšem pro jiného pána... Je to dobře?

S aprílovým pozdravem,
AURIXA